Krizi jsme nevyužili PDF Tisk Email
* Můžeme tuhle strategii vůbec porazit?

 

Před pěti lety jsem v jedné knize navrhl, aby média o teroristických atentátech vůbec neinformovala. To v praxi samozřejmě nejde, ale strategii teroristů by to dokonale zničilo. Terorismus by tím zase získal stejně okrajové postavení jako v minulosti, nikdo by ho už nevnímal jako globální ohrožení. Každopádně zemřela symbolická postava Usámy bin Ládina a je otázkou, jestli se nám povede další teroristické útoky v západním zpravodajství méně zveličovat.

 

* Neriskovali by ale politici a média, že ve chvíli, kdy se skutečně nějaký útok podaří, budou obviněni z podcenění rizika?

 

To je zásadní problém „světové rizikové společnosti“, jak nazývám dobu, ve které dnes žijeme. Stále více čelíme nebezpečím, která si vlastně neumíme představit. To platí pro důsledky klimatických změn, neregulovaných finančních trhů, jaderných katastrof i teroristických útoků. Dosud jsme se při předcházení hrozeb řídili minulými zkušenostmi, jenže teď nám hrozí nový typ katastrof, které mají potenciálně tak ničivé dopady, že se vlastně vůbec stát nesmí. Jenže současně nevíme, jak moc nám opravdu hrozí. Dostáváme se tak do světa, kde neustále mluvíme o rizicích, a přitom nevíme, nakolik jsou reálná.

 

* Co tedy mají v takové situaci politici dělat?

 

Mají to těžké. Buď vykreslí potenciální katastrofu a budou čelit obviněním z toho, že vyvolávají paniku. Anebo hrozbu drží při zemi a pak budou čelit obviněním z toho, že jsou nezodpovědní. Dobře to dilema bylo vidět během loňského výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull.

Tehdy se nic nestalo, žádné letadlo nespadlo, a politici přesto přerušili letecký provoz nad Evropou. Bylo to čistě preventivní opatření a politici tehdy čelili kritice, že přehání, že se přece nic nestalo.

 

* Co byste dělal jako politik vy? Dramatizoval, nebo podceňoval, co je racionálnější?

 

Nemám na to dilema odpověď. Hlavně bych asi zkoušel veřejnosti více vysvětlovat, že rizika nejsou věcmi, které můžeme vidět, cítit, slyšet. Že to jsou ve skutečnosti konstrukty, které jsou nejisté, ale to jim nic neubírá na realitě.

 

Fakta vs. kosmopolitní inscenace

 

* Na zpravodajských serverech se letos prosadil nový žánr: on-line vysílání o zahraničních událostech. Lidé sledují dění v Káhiře nebo ve Fukušimě podobně jako sportovní přenosy. Sledujete někdy tato vysílání?

 

Nemám doma televizi a jen výjimečně se informuji na internetových serverech. Je to ale zajímavý fenomén. Svým sociologickým jazykem bych ho nazval „kosmopolitní inscenací“. Médium nepředává jen informace, ale i závažnost události, která je náhle přítomná skoro v každém obýváku na světě. Když ve zpomaleném záběru během několika týdnů sledujeme revoluci v Egyptě, válku v Libyi, havárii ve Fukušimě, vysílání o bin Ládinovi, tak se v nás prohlubuje kosmopolitní citlivost.

 

* Jak se taková kosmopolitní citlivost ve vašem okolí projevuje?

 

No, pozoruji ji třeba u mé tchyně. Nemůže už moc chodit a skoro nevychází z bytu. Skoro nikdy ale nemluví o sobě, vždycky spolu řešíme globální události. Skáče od jednoho světového tématu ke druhému. Filozof Hegel říkal, že národní vědomí vzniká při snídani, kdy žena vaří kávu a muž předčítá z novin, především zprávy o dění uvnitř hranic národních států. Možná během letošních událostí jen silně vnímáme, jak se postupně vytváří globální vědomí, které přesahuje národní rámce.

 

* Jak ale tohle globální vědomí hodnotíte? Každou hodinu můžeme sledovat, co se děje na náměstí v Káhiře. Rychle získáme pocit, že jsme u toho, ale neznáme místní kontext a hned po dvou týdnech se přesuneme k jiné krizi do Tripolisu a na Káhiru zapomeneme...

 

Ano, je to velmi fragmentované vědomí. Pragmatik John Dewey kdysi vypozoroval zajímavou věc. Kladl si otázku po tom, jak je možné, že lidi zajímají otázky, které přesahují společný etnický, národní nebo třídní kontext. Došel k tomu, že záleží na tom, jestli tyto otázky nějak ovlivňují každodenní životy lidí nebo jestli nějak raní jejich kulturní nervový systém. Pokud ano, tak se lidé probudí ze své pasivity, začnou soucítit, zajímat se o věci, které jinak leží daleko mimo jejich horizont. Daleké se pak stává blízkým a naopak. Představa, že žijeme ve světě, kde můžeme jasně oddělit domácí a zahraniční politiku, je přežitá.

 

* Letos se ale děje tolik důležitých událostí, že je sotva možné je soustavně sledovat: arabské revoluce, krize eura, Fukušima, humanitární intervence... Nevede to naopak k zahlcenosti a pasivitě?

 

Máte pravdu, to jsou všechno zásadní události, které pro svět otvírají nové možnosti a jedna z nich přitom ubíjí druhou. Ve výsledku proto vzniká nová pasivita, lhostejnost, protože všechny ty události a informace není možné zpracovat. To však nevylučuje, co jsem před chvílí říkal o kosmopolitní citlivosti, jen je obtížné udržet pozornost.

 

* Stíháte se v letošní smršti událostí ještě orientovat?

 

Ranní noviny čtu jako zprávy z laboratoře světové rizikové společnosti, tedy konceptu, kterému jsem se upsal. Také jsem tím vším pohlcen a přehlcen, už nemám schopnost se událostmi systematicky zabývat. Maximálně je možné si vybrat jeden bod a ten soustavně sledovat.

 

* Můžete konkrétně rozvést, co myslíte tou „laboratoří světové rizikové společnosti“?

 

Musím asi nejprve shrnout svoji teorii společnosti, ve které žijeme. Tvrdím, že triumf modernizace má vedlejší účinky, které zpochybňují dosavadní vnímání a hodnocení modernity. Projevuje se to třeba v problémech životního prostředí, které jsou způsobené nebývalým úspěchem moderní vědy a průmyslu. Kritický rozum, kritická reflexe, kterou modernita narušovala tradiční společnost, je teď náhle používána proti samotným výdobytkům modernity a proti jejím nečekaným důsledkům.

 

* Jak k tomu došlo?

 

V západní Evropě se až do 60. let bojovalo mezi představiteli modernity a antimoderními fašisty; komunisté a západní svět zase bojovali o správný způsob a výklad modernizace. Protiklady se pak nějak obrousily a zdálo se, že se můžeme radovat z nalezení úspěšného modelu společnosti – s třídním kompromisem, fungujícím sociálním státem, dobrými technologiemi, špičkovou vědou, funkčním světovým trhem. Jenže najednou právě tohle úspěšné fungování začalo působit nové problémy a nastolovat nové, zatím neznámé otázky. Jsou jiné než v minulosti, kdy hrozil hlad, třídní konflikty, revoluce. Dnes jsou hrozby mnohem nepřímější.

 

* Jak si v rámci této teorie vykládáte třeba zprávy o arabských revolucích v severní Africe?

 

Reflexivní modernizace se skládá ze tří velkých procesů. Zaprvé dochází k individualizaci společnosti. Tradiční identity – národ, třída, širší rodina, etnikum – se rozpadají a středobodem světa se stává jedinec, který je zapojen do všemožných společenských sítí. Zadruhé je dobou nepředvídatelných globálních rizik, o kterých jsem už mluvil. A zatřetí je dobou kosmopolitismu, zkušenosti globální propojenosti, kdy se místa, se kterými nechceme mít nic společného, stávají součástí našich životů, našich osobních kalkulů. V severní Africe se naše představy o stabilitě autoritářských panství, která dokážou zajistit klid, ukázaly být naprosto mylnými. Stejně jako byla mylná představa, že tyhle režimy mohou svrhnout jen islámští fanatikové. Ve skutečnosti se do arabských zemí rozšířila vlna individualizace a kosmopolitismu, se kterou nikdo nepočítal a dlouho ji neviděl. Na jedné straně tedy individualizace společnosti vede k tomu, že se mladí lidé nechtějí angažovat v politických stranách, odborech, církvích. Dostávají proto nálepku pasivní, sobecké, nepolitické generace. Egyptská zkušenost ale zase jednou ukázala, že to neplatí, a naše výzkumy to říkají i o evropské mládeži. Dnešní mladí lidé mají velmi silně vyvinuté morální smýšlení, angažují se přes hranice národních států. Projevují jakýsi egoistický altruismus.

 

* Například?

 

Třeba zrovna lidé, kteří chtějí dělat kariéru a věnovat se své profesi, současně obětují čas a pomáhají třeba postiženým nebo bezdomovcům. Není to sebeobětování, ale zčásti kalkul, spojení zvědavosti a pomoci ostatním. Chtějí také poznat jiný svět, naučit se něco nového o sobě.

 

* Je podle vás směs individualizované společnosti a kosmopolitismu vůbec slučitelná s autoritářskými režimy? Třeba v Číně, kde k těmto procesům mezi mladými lidmi z velkých měst také dochází...

 

Myslím, že není, to je alespoň moje ponaučení z arabských revolucí. Je tu ale zásadní rozdíl vůči Číně. Čínské střední vrstvy zatím mají díky hospodářskému růstu spoustu životních příležitostí, které vedou k loajalitě k režimu. Zatím.

 

* Před dvěma lety by si nikdo neuměl představit, že bude hrozit pád eura. Před půl rokem nikdo neodhadoval, že proběhnou demokratické arabské revoluce ani že zase zažijeme jadernou havárii. Vývoj, který bychom před pár měsíci považovali za nerealistický, je najednou skutečností. Budou teď takové otřesy normou, anebo zažíváme historický rok?

 

Nejsem si jistý. Poslední rok byl tak nabitý, že si ani neumím představit, že dějiny budou takhle rychle pádit dál. Ale na podobné situace si musíme zvyknout, patří k diagnóze naší doby. Ten souhrn před nedávnem nepředstavitelných zásadních událostí ukazuje, že musíme opět získat respekt před plynutím dějin. Představa, že se svět vyvíjí na nějaké cestě, kterou jsme schopni předpovědět a automaticky s ní počítat, neplatí. Ukazuje se, že existuje spousta alternativních směrů vývoje. Evropská sociologie má ale neustálý sklon k pesimismu. Pořád se nám něco hroutí a bortí, pořád někde vidíme konec svobody. Myslím si však, že tato epocha má sice spoustu hrozeb a rizik, ale minimálně stejný počet šancí, možností pro nové alternativy. Vidíme to na příkladě Fukušimy, která v Německu definitivně otevřela alternativu nové energetické politiky. Anebo v případě arabských revolucí, které znamenají obrovské otevření tamních společností. Evropa přitom pořád vnímá jen hrozby s tím spojené. Musíme si ale dát pozor, abychom sami naplnění těch pesimistických vizí nenapomohli, třeba tím, že arabský přechod k demokracii dostatečně nepodpoříme. Arabský svět by si teď zasloužil nový Marshallův plán, pomoc, jíž se po druhé světové válce dostalo západní Evropě.

 

Kultura rizika vs. kultura bezpečí