MODLITBA ZA ČERNOBYL PDF Tisk Email
Kniha má podtitul Kronika budoucnosti, protože ti, kteří likvidovali požár elektrárny a sami na to pak většinou doplatili životem, tito „hrdinové nové historie“, jak je autorka nazývá, „zachránili něco víc než svou vlast – zachránili život sám. Čas života. Živý čas.“ – „Hrdinové Černobylu mají jeden pomník… Je to lidskýma rukama zbudovaný sarkofág, do nějž uložili jaderný oheň. Pyramida dvacátého století.“ (Dodejme, že až loni byl tento sarkofág konečně zakryt novou obloukovou strukturou.) Následují otřesné výpovědi vdov po likvidátorech, mužů, kteří se podíleli na odstraňování škod, lidí, kteří se vrátili do tzv. Pásma, stranických funkcionářů, odborníků na jadernou fyziku, výpovědi fotografa, novinářky či režisérky; nejsmutnější jsou vyprávění devíti- až šestnáctiletých dětí na konci knihy. Je to obžaloba komunistické totalitní moci, která stavěla nejlepší jaderné elektrárny na světě a nepřipouštěla jakoukoli možnost podobné katastrofy, obžaloba nejvyššího vedení tehdejšího Sovětského svazu včetně Michaila Gorbačova, kteří tajili skutečné následky výbuchu, vše zlehčovali, vše měli údajně pod kontrolou, mlčeli, jen aby se mohli krátce po katastrofě odehrát oslavy Prvního máje a 9. května. Na místo katastrofy bylo vysláno 800 tisíc vojáků základní služby a tzv. likvidátoři, jejichž průměrný věk byl 33 let. Bez jakýchkoli ochranných prostředků, nebo jen velice skromných, tito mladí muži, chlapci, nebo otcové malých dětí, likvidovali požár a jeho následky. Lidé v okolí nebyli nijak varováni, dál jedli potraviny pod radioaktivním mrakem, děti si hráli venku, milenecké dvojice se procházeli v lese či na louce. Evakuace obyvatel z nejpostiženějších oblastí pak byla další ranou: vše nechat na místě a okamžitě odejít. Město Pripjať nedaleko Černobylu je dnes městem duchů, kde se přemnožili psi, vlci, kočky a divoká prasata a kam se pořádají turistické zájezdy…

Alexijevičová však zaznamenává také obyčejné lidské životy, lásku, strach z nemocí a postižení dětí, smutek ze ztráty blízkých i domova, statečnost mužů, kteří šli tam, kam je poslali, aniž si uvědomovali nebezpečí, jaké jim hrozí, zoufalou bezmoc těch mála uvědomělých fyziků a dalších, kteří marně varovali. A nejpozoruhodnější je, jak i z této knihy vysvítá portrét ruského člověka, ruské duše. Když funkcionáři naslibují lidem, že bude dost vodky a salámu, tak jim to stačí, „to je jejich základní vztah k národu“. – „Jsme fatalisti. Nic nepodnikáme, neboť věříme, že nějak bylo a nějak bude. Věříme v osud. Máme takové dějiny… Každá generace zakusila válku… Krev… Jak můžeme být jiní? Jsme fatalisti…“ MILAN ŠILHAN

29.5.2017    Knižní novinky