Hurikán Harvey nám dává nahlédnout do budoucnosti. PDF Tisk Email
Není to náhoda. A (s výjimkou Foxu) to zřejmě není ani záměrná politika. Jde o výsledek hluboce zakořeněné a takřka nevědomé autocenzury. Reportéři a jiní novináři se tématům klimatické krize vyhýbají, neboť jsou vybavení instinktem, jenž jim velí vyhýbat se obtížím. Mluvit o rozvratu klimatu (což je dle mého názoru lepší pojem než všechna ta podivně neurčitá jména, jež této krizi dáváme), by totiž znamenalo zpochybňovat nejen Trumpa, nejen současnou ekologickou politiku, nejen současnou ekonomickou politiku, nýbrž celý náš politický a ekonomický systém.

Hurikán Harvey nám dává nahlédnout do budoucnosti, v níž se stav pohotovosti stane každodenností a nikdy nebudeme v bezpečí. Repro DR

Obnášelo by to odhalit, že naše civilizace běží podle programu, jehož podstatou je pohánět přítomnost vykrádáním budoucnosti, tedy snažit se o nekonečný růst na konečné planetě. Vyžadovalo by to postavit se proti samotné podstatě kapitalismu; informovat lidi, že našim životům vládne systém, který nelze udržet, systém odsouzený k tomu, aby, nebude-li nahrazen, zničil úplně všechno.

Tvrdit, že mezi rozvratem klimatu a ničivostí hurikánu Harvey není spojitost, je jako tvrdit, že není žádná spojitost mezi teplým létem, které jsme právě zažili, a koncem poslední doby ledové. Každičký aspekt našeho počasí je ovlivněn skutečností, že globální teploty v době mezi poslední dobou ledovou a devatenáctým stoletím stouply zhruba o čtyři stupně Celsia. A každičký projev našeho počasí je ovlivněn nárůstem teplot zhruba o jeden stupeň, jež byl způsoben lidskou činností. Jakkoli nelze žádné konkrétní počasí připsat čistě vlivu lidstva na klima, každé v sobě nese jeho stopu.

Víme, že sílu i ničivost hurikánů zhoršují přinejmenším dva faktory: stoupání mořské hladiny, způsobený především tepelnou roztažností mořské vody, a vyšší intenzita bouří, působená zvýšenými teplotami moří a skutečností, že teplý vzduch absorbuje více vody než studený.

Než se Harvey stačil dostat do Mexického zálivu, snížila se jeho intenzita z tropické bouře na tropickou vlnu. Jakmile se ale dostal nad vody zálivu, jejichž teplota vystoupala v srpnu vysoko nad průměr, narostl postupně znovu až na hurikán první kategorie. Čekalo se, že směrem k pobřeží bude slábnout – hurikány totiž obvykle nasají chladnou vodu z hlubších vrstev oceánů a samy se tak oslabí. Voda, kterou vytáhl z více než stometrové hloubky, byla ale také neobvykle teplá. V době, kdy dosáhl pobřeží, narostl Harvey až na hurikán kategorie čtvrté.

Varování přitom nechyběla. Tak například přírodovědec Robert Kopp v červnu předpověděl, že „nesnížíme-li velmi rychle emise a neposílíme odolnost vůči extrémnímu počasí, pobřeží Mexického zálivu brzy krutě utrpí. Růst mořské hladiny představuje v kombinaci se zesilujícími hurikány obrovské riziko pro tamní lidská společenství.“

Politizovat hurikán

Na sociálních sítích mi bylo vyčteno, že mluvit takto znamená hurikán Harvey „politizovat“. Je to prý urážka jeho obětí a odvádění pozornosti od jejich potřeb. Správný čas na takovou diskusi prý bude, až se lidé vrátí do svých domovů, napraví se škody a vědci zanalyzují, jak velký vliv rozvrat klimatu na hurikán vlastně měl. Jinak řečeno, správný čas prý nastane tehdy, až hurikán zmizí ze stránek novin. Když výzkumníci právě takto před devíti lety potvrdili, že lidská činnost vážně přispěla ke vzniku hurikánu Katrina, sotva to někdo zaregistroval.

Já si myslím, že politické je naopak toto ticho. Informovat o této bouři, jako kdyby se jednalo o čistě přírodní jev, jako o nedávném zatmění Slunce, znamená zaujmout politické stanovisko. Tím, že média nechtějí poukázat na evidentní vztah podobných pohrom ke klimatickému rozvratu, způsobují, že největší dnešní výzva naší civilizaci zůstává bez odpovědi. Jinak řečeno – pomáhají směřovat náš svět směrem do propasti.

Hurikán Harvey nám umožňuje nahlédnout do naší pravděpodobné budoucnosti. Budoucnosti, jejíž průměrné teploty se od těch našich budou lišit právě tak, jako se ty naše liší od těch v poslední době ledové. Je to budoucnost, v níž se stav pohotovosti stane každodenností a nikdy nebudeme v bezpečí. Je to budoucnost, v níž (jak poznamenává nedávná vědecká studie v Environmental Research Letters) takovou pohromu, jaká právě postihla Houston, zažijí některá města několikrát do roka. Je to budoucnost, která pro lidi v zemích jako Bangladéš již nastala, aniž by si toho média bohatého světa příliš všímala. Právě rozhodnutí odvrátit zrak a nemluvit o tom tuto noční můru mění ve skutečnost.

V Texasu by spojení mezi bouří a klimatem stěží mohlo být zřetelnější. Bouře vyřadila z provozu ropné plošiny, vrty a rafinerie, mnohé vlastněné některou z pětadvaceti korporací, jež společně vyprodukovaly více než polovinu všech emisí skleníkových plynů, které lidstvo od průmyslové revoluce vypustilo. Hurikán Harvey zdevastoval shodou okolností právě oblast, kde se rozvrat klimatu rodí a kde je formulována politika, jež brání jeho řešení.

Tak jako Donald Trump lidmi působené oteplování popírá, ale staví kolem svého golfového hřiště v Irsku zeď, aby jej ochránil před stoupajícím mořem, tyto společnosti, z nichž některé zaplatily popíračům změn klimatu miliony dolarů, zvedají rok za rokem výšku svých těžebních plošin, aby je připravily na vyšší hladinu a silnější bouře. V roce 1940 stály dvanáct metrů nad hladinou. V devadesátých letech to bylo dvacet. A dnes – skoro třicet.

Nejedná se nicméně o žádný projev prozřetelné spravedlnosti. V Houstonu, tak jako všude jinde, jsou to především ti nejchudší, ti nejméně vinní, kdo jsou postižení jako první a nejhůře. I tak – spojitost mezi příčinou a následkem by tu měla být zjevná i těm nejpomalejším.

Když novináři zneviditelňují fakta

Problém se v nejmenším neomezuje jen na Spojené státy. Všude na světě je tato otázka, jež visí nad každým jednotlivým aspektem našich životů, přehlížena a zlehčována. Jedinou výjimkou jsou chvíle, kdy se vůdcové národů někde sejdou, aby o ní zasmušile diskutovali a pak se stejně zasmušile rozhodli nedělat v podstatě nic – tehdy převáží nad instinktem vyhnout se ožehavým tématům instinkt nezaostat v mocenských machinacích.

Když už se média tématu věnují, obvykle to zvrtají. V Británii se nám tento srpen vyznamenala BBC, když do svého ranního programu opět pozvala notorického popírače lorda Lawsona v pomýleném domnění, že nestrannost si žádá vyvážení pravdivých faktů těmi falešnými. Jiná témata tak závažně domotají málokdy, protože je berou vážně.

Když Trumpovi pohůnci nutí úředníky a vědce, aby ze svých publikací vymazali jakoukoli zmínku o klimatu, jsme zděšeni. Když média neoficiálně dělají to samé, je nám to jedno. Jde o cenzuru, která je neviditelná dokonce i svým pachatelům, tak je vpletená do institucionálního přediva organizací, předurčených svým založením k tomu, aby ty nejdůležitější otázky našich časů nechaly bez odpovědi. Přiznat klimatické otázce její význam totiž znamená zpochybnit všechno. A zpochybnit všechno znamená stát se vyvrhelem.

George Monbiot: Why are the crucial questions about Hurricane Harvey not being asked? vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.